Chov

logo podhalanský ovčák

Chovatelská stanice Podhalaňských pasteveckých psů Kuesta

Jak jsme k Podhalanům přišli

 Podhalaňský ovčák je asi můj osud. Zhruba před 16 lety, v době kdy jsem ještě vlastně neměla ani tušení, že nějaký podhalan existuje – našel si mě sám.

Pocházím z malé vesničky v Českém ráji, který se stal oblíbeným místem pro rekreaci nejen českých, ale i zahraničních turistů.

Během jednoho parného letního odpoledne, kdy zrovna třešně zrály se před naší bránou do zahrady objevili tři krásní bílí psí. Působili jako zjevení. Vynořili se odnikud a nablízku také nikdo ke komu by patřili. Chvíli postávali před vraty a protože bylo opravdu horko přinesli jsme jim s mamkou vodu. Napili se, nechali se pohladit, zavrtěli ocásky a jak se objevili tak zase zmizeli. Zůstala jen vzpomínka na tři krásné impozantní zářivě bílé psy.

V té době jsem samozřejmě nevěděla, že se jedná o podhalany. Jako mnozí jiní jsem je zaměnila za slovenské čuvače, které jsem znala z Tater.

Pár let po návštěvě podhalanů u nás začal chřadnout náš pes kokršpaněl Fido v té době dvanáctiletý. Dvanáct let u kokršpanělů ještě není tak mnoho, ale na hrudníku mu začala růst boule, která se poměrně rychle zvětšovala. Jeho stav se zhoršoval a mi se začali připravovat na nejhorší. Na psa jsme byli zvyklí a nechtěli jsme zůstat najednou sami. Navíc bydlíme na okraji obce kam ani autobus nejezdí.

Začali jsme tedy hledat nového kamaráda i hlídače.

Při prohledávání atlasů psů jsme narazili na charakteristiku slovenského čuvače a opět se nám vynořila vzpomínka na ono letní odpoledne a tři bělouše…

Byl podzim a celá rodina se více a více přikláněla k tomu, abychom si pořídili štěňátko slovenského čuvače. Nejen proto, že čuvač je výborný hlídač, ale i proto, aby mamince, která pochází z Tater připomínal kousek domova. Štěňátko jsme si chtěli pořídit na jaře a přes zimu se na jeho příchod řádně připravit.

Na podzim se v Litoměřicích koná výstava plodin na kterou jsme tehdy jeli. Cestou jsme se chtěli zastavit u chovatele, který v té době nabízel přes inzerát štěňátka čuvačů právě k odběru. Chtěli jsme se zeptat zda bude mít štěňátka i na jaře a případně se s ním domluvit. Na zpáteční cestě jsme se u chovatele skutečně zastavili, ale nedomluvili jsme se s ním na jaro, protože podle jeho slov žádná další štěňátka neplánoval. Štěňátko jsme si odvezli po krátkém přemlouvání rodičů hned. Domů jsme si odváželi ne krásné bílé štěňátko, ale velkou kuličku chlupů slepených blátem, slámou a zanedlouho i zvratků. Chudák Andy nevolností z cestování trpěl celý život. Andyho jsem doma vykoupala, vysušila a přetrpěla s ním první dvě noci, které prokňučel než si u nás zvykl.

Z Andyho se pak stal ten nejúžasnější pes, kterého jsme měli.

Andyho si zamilovala celá naše rodina. Mamka se sice zlobila, když sundal čerstvě vyprané prádlo ze šňůr nebo skoro zabil slepici – chtěl si jen hrát. Ale všechny tyhle klukoviny prostě ke štěňátkům patří a Andy z nich velmi brzy vyrostl. V době kdy jsme si Andyho pořídili tak nebylo tak obvyklé krmit psa granulemi, tedy alespoň ne u nás. Andymu jsme každý den vařili. A že měl zpočátku veliký apetit. První rok spořádal každý den kbelík vařeného žrádla, ale postupně se jeho nároky snížily na polovinu a někdy ani to ne.

Když jsme si Andyho přivezli domů tak na něj Fido sice vrčel, ovšem velmi brzo se z nich stala nerozlučná dvojka. Andy dokonce starouše tak motivoval, že s námi pobyl v obnovené síle ještě další dva roky. Andy byl totiž taková něžná ošetřovatelská duše. Fido naopak velmi tvrdohlavý, ješitný a pyšný pes(měl i dobré vlastnosti). Díky těmto vlastnostem si, ale nejspíš řekl, že přece zvládne všechno co ten mladý. Zpočátku, když špatně či skoro vůbec nechodil tak jej Andy jemně kousal do zadních nohou, aby se pohnul a ono to fungovalo. Fido s námi pobyl v obnovené síle ještě další dva roky.

Andy a myslím, že je to pro všechny podhalany příznačné miloval všechna mláďata byl z nich u vytržení.Koťata i housata sháněl do houfu pak si nim lehal tak jako by je chtěl nakrmit. Představte si sedmdesátikilového psa jak drží za krk čtrnáctidenní koťata a pečuje o ně. Často nás navštěvují sestry s dětmi. Od kočárku se nehnul.

Určitý čas jsme si dokonce mysleli, že je to takový moula, který si nechá vše líbit a odstrašuje především a jen svým zjevem.

Až když k nám nečekaně přijel pojišťovací poradce a i přes varovaní na cedulce vstoupil na zahradu přetali jsme si dělat starosti s Andyho hlídacími schopnostmi. Andy jej sice bez kolků nechal vstoupit na zahradu, ale nenechal jej odejít. Než jsme pána objevili strávil ne zrovna příjemnou čtvrthodinku opřený o náš dům. Ne, že by jej Andy napadl, prostě se jen rozhodl, že dál už ho nepustí a tak ho nasměroval ke zdi a sedl si před něj.

Často jsem s Andym vyrážela na společné procházky, ovšem raději za vesnici. Znáte to ne každý majitel psa je zodpovědný a má jej na svém pozemku nebo pod kontrolou. Bála jsem se, aby na něj nějaký vořech nevyběhl a neublížil mu. Jaká bláhovost. V celém Andyho životě jsem ho viděla jen dvakrát v akci . Pokaždé když na nás ze zálohy vyběhl „pes bez pána“ a nedal se zahnat na útěk ode mě.

Nepředstavujte si, krvavou bitvu. Vše vlastně skončilo ještě dříve než začalo. Pár milisekund chuml chlupů a pak najednou toulavec znehybněný pod Andym. Po chvilce znehybnění psa vždy Andy pustil, aby mohl zbaběle odklusat domů. Andy prostě jako všichni podhalani nepotřeboval dávat najevo svou převahu. On věděl že jí má a pokud to situace vyžadovala dovedl jí mistrně použít.

Andíkovi táhlo na 8 rok, když jsem čekala svoje první dítě. Těšila jsem se, že spolu budeme chodit na dlouhé procházky s kočárkem. Bohužel vše, ale neprobíhalo tak jak mělo a já musela na delší dobu do nemocnice. Když jsem se vrátila, zjistila jsem, že je Andy nemocný. Hned jsme jeli na veterinu, kde mu udělali RTG. Andy měl rakovinu v posledním stádiu. A tak období, které mělo být tím nejkrásnějším, jsem musela nechat našeho Andyho uspat.

Když jsem se vrátila z porodnice naši již měli domluvené štěně NO z vedlejší vesnice, které jsme si i odvezli. NO je ovšem jiná povaha a tak nějak nejde k té mé. Když opadnul prvotní shon okolo Adélky začala jsem pročítat inzeráty nabízející štěňátka SČ. Tentokrát jsme chtěli pejska s PP, abychom měli zajištěno alespoň rámcově jak se pejsek bude chovat a jak bude vypadat. Postupně jsem se začala prokousávát materiály o SČ a v nich jsem také tenkrát poprvé narazila na podhalany. Víc a víc jsem začala zjišťovat, že SČ sice Andymu odpovídá vzhledově, ale co se týče povahy ta je odlišná. Utvrzovaly mě v tom i zkušenosti se SČ našich známých a příbuzných z Tater. Zjistila jsem, že co do povahy se Andymu více podobá i odpovídá podhalan. A tak jsem zjistila, že jsem po deset let nechovala Slovenského čuvače, ale Podhalaňského ovčáka.

Na internetu jsem si vyhledala klub KCHPON, který zastřešuje i podhalany. Zde jsem tenkrát obratem od pana Marka, obdržela adresu na paní Elu Broniek z polské Wroclawi. S paní Elou jsem si psala asi půl roku, než jsem si mohla dojet pro vytouženou fenku Gwendolinu Algarobos.

Gwen splnila všechna naše očekávání a mnohá i předčila. Stala se z ní výborná společnice na toulkách s kočárkem. Má ráda děti, respektuje když k nám někdo přijde na návštěvu, ale přesto z povzdálí pozoruje zda je vše v pořádku. Do latě postavila i našeho druhého psa u kterého je trochu problém s lovením a poslušností. S Gwen jsem se stala členkou klubu CHPON.

I Když jsem s tím nikdy nepočítala a opravdu ani ve snu by mě nenapadlo zúčastnit se výstavy psů. S Gwen jsem začala(také proto, že mi do začátku svými radami pomohl pan Marek) . Na výstavy jezdím nejen proto, že Gwen je na nich úspěšná, ale i proto, že výstava poskytuje možnost seznámit ostatní s takovým úžasným plemenem jako je podhalan. Výstava je také možností setkat se s podobně postiženými lidmi jako jsem já.

Když jsem zjišťovala informace o podhalanech, v Česku jsem toho mnoho nenašla. Hodně chovatelských stanic je samozřejmě v Polsku odkud pocházejí, ale také v Holandsku, kde jsou podhalani hodně oblíbení, ve Francii, USA, Kanadě dokonce i v Chile.

U těchto chovných stanic mě vždy zaujalo, že chovali ne jednoho, ale hned několik podhalanů. Říkala jsem si proč tolik? Jeden přece stačí.

V současné době máme Gwen a před pár měsíci jsme si dojeli pro druhou fenku Belu. Takže kdo ví jak tohle jednou skončí.